Stážistky Otevřené vědy položily vedoucím jednotlivých oddělení Ústavu dějin umění AV ČR tři otázky týkající se jejich činnosti. Jako další představujeme Oddělení historiografie a teorie umění.
Naše nejmladší oddělení vzniklo v roce 2019. Jeho členové se zaměřují na estetiku a teorii výtvarného umění a reflexi metodologie dějin umění 20. století, a to se zřetelem na tzv. vídeňskou školu dějin umění. Rádi přijmou i moderní výzvy oboru, jako jsou např. mediální vědy. Oddělení pořádá mezinárodní konference, v roce 2019 vzbudila široký zájem konference Infuence of the Vienna School of Art History before and after 1918. Pracovníci oddělení rovněž připravují a odborně zaštiťují překladovou edici teoreticky a metodologicky podnětných cizojazyčných textů vydávanou nakladatelstvím Academia.
Co je to podle Vás kýč?
Záleží, odkud se chceme dívat. Je-li to východisko spíš v estetice nebo filozofii umění, budeme akcentovat jako primární kritéria rozlišení to, že kýč směřuje k dekorativnosti a líbivosti, tedy vychází vstříc publiku a chce vyvolat maximálně pozitivní emocionální reakci, bez ambice proměnit věc, situaci nebo kontext. Potíž s takovým definováním je v tom, že je založené na kontrastním vymezení vůči umění – a pojem (i skutečnost) umění prochází dost vážným přehodnocením už hezkých pár desítek let…
Pokud nás víc zajímají sociologické aspekty zkoumání vizuální kultury, zjistíme, že to, co označuje pojem kýč, je pevně spjato s podmínkami, kontextem a okolnostmi společnosti moderny a její kultury (proměna publik, institucí, masovost, reprodukovatelnost, nová média atd.). Postmodernismus už pak spíš rozmělní ostré hranice kýče, někdy dokonce obrátí směr pohybu – kýčem se může živit i „umělecké dílo“, ne jen naopak (třeba Koonsovo Štěně). Ale není už postmoderna taky pryč?
Pro mě je kýč prostě součástí kulturní/mediální komunikace. Zní to jako úhybný manévr? Tak si pojďme k téhle otázce udělat seminář :)
Co oddělení chystá v letošním roce? / Na čem aktuálně pracujete?
Mám radost, že naše nová ediční řada Ars s překlady teoreticky a metodologicky zajímavých textů začíná už i navenek vypadat jako řada. – Po loňském zahájení s Wölfflinovými Základními pojmy umění právě vychází další svazek, Po konci umění významného amerického filozofa umění Arthura C. Danta. Po textu z klasické tradice oboru tak naplňujeme i oprávněné očekávání novějšího myšlení. Danto reaguje na zásadní proměny, jimiž prošlo umění od 60. let, a vymezuje se také vůči narativům dějin umění – jako vůči psychologii umění a tomu, jak určuje podstatu umění jako postupné zdokonalování optické iluze. Aktuálně pracujeme také na dalších dvou svazcích: S Jonathanem Crarym a jeho Technikami pozorovatele se posuneme až k myšlení konce 20. století – jeho zkoumání proměny a „modernizace“ pozorovatele a vidění v 19. století patří k základům teorie vizuální kultury. Mnohé také jistě potěší antologie z textů Abyho Warburga, z jehož slavného a vlivného díla nevyšlo česky dodnes téměř nic – vedle historiků umění i studentů oboru osloví všechny, kdo se zabývají kulturní a intelektuální historií.
Největší úspěch oddělení (v poslední době)?
Rozhodně další ročník mezinárodní konference Infuence of the Vienna School of Art History before and after 1918, který proběhl v dubnu. Už její první ročník před dvěma lety nás potěšil a trochu jistě i překvapil velkým zájmem o tuto zásadní metodologickou školu jednak ze všech zemí Rakouska-Uherska, ale i mnoha dalších v evropském i světovém kontextu. Letos se konference soustředila k připomenutí 100 let od smrti Maxe Dvořáka, významného představitele této školy. – Jeho život, dílo i odkaz ostatně připomíná i aktuální výstava Window Gallery, ve výlohách knihovny ústavu.
Ilustrační foto: Rukopis Vincence Kramáře se zápisky a poznámkami z četby v době, kdy studoval v letech 1900–1902 ve Vídni. Chodil tehdy na přednášky k Franzi Wickhoffovi, Aloisu Reiglovi nebo Juliu von Schlosserovi a seznámil se tu i s Maxem Dvořákem.
Foto oddělení: Vlado Bohdan
