Rozhovor: S Janem Klípou o výzkumu středověkého umění

Rozhovor: S Janem Klípou o výzkumu středověkého umění

Přinášíme rozhovor s Janem Klípou z Oddělení umění středověku Ústavu dějin umění Akademie věd ČR, pořízený v rámci nové série rozhovorů s mladými vědci. Zajímá vás, jak se určuje pravost obrazu a zda se i v dnešní době setkáme s padělky středověkých děl?

Rozhovor: S Janem Klípou o výzkumu středověkého umění

Rozhovor připravila Kateřina Hrachová v rámci své stáže Otevřené vědy zaměřené na popularizaci vědy v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR.

Jste odborník na středověké umění, jak jste došel k tomu, že se budete soustředit právě na deskové malby?

Nevím, jestli dokážu přesně odpovědět na první část otázky. Zajedno proto, že v dnešním přístupu se striktní dělení na jednotlivé umělecké druhy podle taxonomie, související podstatně se vznikem novověkých specializovaných uměleckých sbírek, muzeí umění a s jejich provozem a řízením, zdá být již překonané. Kdybychom se drželi na půdě středověkého umění, tak termín imago–obraz tehdy zahrnoval jak obrazy malované, tak plastiku či reliéf a do značné míry jej lze použít rovněž pro projevy tzv. „uměleckého řemesla“. Zájem o středověké zobrazivé umění (architekturu nechávám stranou) tedy předpokládá určité vykročení z modernistické taxonomie uměleckých druhů – samozřejmě při zachování nějaké preference toho kterého interpreta, které je dané do značné míry psychologicky. A zadruhé prozaicky proto, že už nejsem schopen si na své konkrétní tehdejší pohnutky dokonale rozpomenout. Když bych se o odpověď přesto pokusil, tak je budu muset spíše zpětně rekonstruovat. Pravděpodobně hrály roli dva aspekty – barevnost a narativita.

V dobách mých studijních začátků byla vyobrazení dotyčných děl přístupná výhradně v knihách, leckdy úctyhodného stáří. K pravidlům, samozřejmě nikoli nepřekročitelným, grafické úpravy uměleckohistorických publikací ve 20. století pak patřilo, že architektura a sochařství byly většinou reprodukovány v médiu černobílé fotografie. Pro malbu to sice platilo také, nicméně snaha o barevnou reprodukci byla na tomto poli patrná již od meziválečné produkce, v 80. letech pak byla malířská díla barevně reprodukována již celkem běžně a někdy dokonce i dosti zdařile. Pravděpodobně tato vizuální návnada mě, co čmeláka vábeného krásou květů v ultrafialovém spektru, přilákala ke středověkému malířství. A zážitek ze setkání s originály vystavenými v galerijním prostředí (byť tehdy ještě nenasvětlovanými prudkým bodovým světlem, zvýrazňujícím pestrost a kvalitu barev až k nepřirozenosti – to se stalo výstavnickou manýrou přeci jenom o něco později) pak toto okouzlení musel ještě podtrhnout, protože krása barev neznámých mistrů, kteří malovali desky Vyšebrodského či Třeboňského oltáře je skutečně uchvacující… A k té narativitě: jistě mě také přitahovalo, že se na středověkých obrazech, oproti izolovaným sochám „něco děje“ – mám-li to říci s určitou vědomou dávkou zjednodušení. A navíc jsem tomu „něčemu“ díky formaci ze strany rodinného i širšího prostředí, v němž jsem vyrůstal, celkem přirozeně rozuměl. Základy středověké, z většiny křesťanské, ikonografie jsem se tedy vlastně nemusel nijak namáhavě učit. Tak snad jsem své tehdejší pohnutky s odstupem čtvrtiny století rekonstruoval pravdě podobně..

Co Vás tolik zajímá na středověkých deskových malbách?

Co mě zajímá na středověké deskové malbě je totéž, co mě zajímá na umění ve středověku obecně: tedy jeho místo a role v tehdejší společnosti, v náboženské, politické či intelektuální praxi. A to v celé šíři otázek počínaje tím jak se tehdy to, čemu dnes říkáme „umění“, tvořilo (za jakých technologických podmínek a v jakých ekonomických souvislostech, otázky dílenského provozu, ale i tradičních problémů školení a „stylu“ – tedy proč dílo vypadá tak, jak vypadá a proč se jeho formální stránka mění v čase) až po to, jak dílo fungovalo, jak bylo používáno, vnímáno, interpretováno.. A samozřejmě do jaké míry měl na budoucí zacházení s dílem vliv jeho bezprostřední tvůrce a do jaké to byla záležitost širšího okruhu zahrnujícího objednavatele díla, jeho konceptora, samotné publikum, případné pozdější majitele, osoby či korporace, které mohly s dílem dále manipulovat, jej přeznačovat a podobně..

Jak se určuje pravost obrazu a jeho datace?

Určování pravosti díla je vlastně věcí společenského konsensu v posledku krytého pekuniárně. Samozřejmě že dnes nám exaktní vědy nabízejí řadu analytických postupů, jejichž kritická a zodpovědná aplikace a následná interpretace umožňuje vysoce pravděpodobně prohlásit materii toho kterého díla za středověkou, někdy lze dokonce mluvit o století či v případě šťastných okolností a vhodné metody (dendrochronologie) i přibližně o desetiletí. Dále jsou zde (pro období středověku spíše vzácnější) písemné prameny k dílům se vážící, jejichž poučenou interpretací lze také dospět k hodnověrným záměrům ohledně stáří či přesnějšího určení díla. Nicméně konečný verdikt zpravidla vynáší znalec, jehož schopnosti jsou dány jak jeho školením a dlouhodobým tréninkem, tak určitou nutnou mírou vrozených psychologických i fyziologických kvalit (přesnost vidění, správně směřovaná míra pozornosti k detailu i k celku, vizuální paměť…), které, marná sláva, nejsou dány každému. Kredit takového znalce a jeho úsudku (dnes pochopitelně vždy podepřeného detailní technologickou a historickou analýzou) pak prověří zpravidla trh. Že soudy o pravosti či ve věci připsání jednotlivých děl nezřídka nejsou neměnné, ukazují často medializované případy nových objevů či připsání (např. slavné Rubensovo Vraždění neviňátek) či méně a méně často medializované případy opačné, například odepisování maleb z katalogu Rembrandtova díla, k němuž nezřídka dospívají detailní analýzy amsterdamského Rembrandt Research Project a konečné verdikty jeho dlouholetého vedoucího prof. Weteringa.

Výše řečené se ale spíše než vlastní „pravosti“ děl, vyjadřované binárně jako falsum-originál, týká přesnějšího připsání díla slavnému umělci, jeho méně slavným žákům či jeho anonymním následovníkům. Mediální vděčnost těchto soudů je pochopitelně daná tím, že posun na této škále znamená zákonitě i rozdíl několika řádů v aukčních cenách.

Objevují se i povedené podvrhy středověkých děl?

Nejsem takovým znalcem trhu, zejména pak ne těch jeho zákoutí, ukrývajících případné pokusy o oklamání potenciálního kupce, ale dovoluji si soudit, že v dnešní době se falzátorství středověkých maleb téměř neprovozuje. Z výše naznačených důvodů – tedy proto, že obelstít exaktní materiálové analýzy počínaje obstaráním středověkého dřeva, středověkého plátna a konče do puntíku přesným dodržením všech tehdejších dílenských postupů, které jsou známé a dnes celkem jednoduše verifikovatelné, by bylo tak náročné, že by se taková činnost ekonomicky nevyplatila. To ovšem nevylučuje, že se na trhu mohou objevovat falza z dob, kdy analyticko-technologické možnosti nebyly tak rozvinuté a oklamat oko odborníka i kupce středověkého umění, které přeci jenom stálo dlouho spíše na okraji zájmu paralelně se rozvíjejícího znalectví a mladého oboru dějin umění, bylo jistě snazší. Zlatou dobou produkce nápodob středověkého umění bylo 19. a počátek 20. století – a dnes je občas složité rozhodnout, zda dílo vznikalo jako vědomé falsum, jehož intencí bylo podvodem se domoci finančního zisku (poznámka na okraj: takové konání se právě v 19. století mohlo nakonec týkat jenom některých tehdy ceněných segmentů středověkého umění, jako byla například díla Dürerova, zatímco drtivá většina středověkých děl byla tehdy finančně hodnocena jen velmi málo) nebo zda šlo o nápodobu středověkého umění, určenou například pro zbožné sběratele či jako doplněk středověkého vybavení nějakého kostelního interiéru apod. Ta falza či nápodoby středověkého umění, která jsem měl možnost zblízka prohlížet, bych nakonec hodnotil jako spíše nepovedená. Existence těch povedených se jistě nedá vyloučit, ale jak jsem už řekl, nemyslím, že by jejich produkce byla dnes nějakým lukrativním podnikáním…

Je naopak ještě možné v dnešní době objevit středověké dílo od některého z významných středověkých mistrů, u kterého ještě doposud nebylo určeno autorství? Pokud ano, setkal jste se v poslední době s takovým případem?

Přestože by se to mohlo zdát nepravděpodobné, objevují se na uměleckém trhu i dnes dosud neznámá středověká díla, a to i taková, která lze atribuovat slavným uměleckým osobnostem – ať už známého jména či věhlasným anonymům. Z poslední doby lze samozřejmě zmínit značně medializovaný případ desky se Zvěstováním Panně Marii z okruhu Mistra Vyšebrodského oltáře, která se objevila na frankfurtské aukci koncem roku 2017. Vzhledem ke značně neuspokojivému stavu dochování malby dílo prošlo aukcí bez zájmu dražících. Majitel, který poté dílo zakoupil, obraz po několika měsících nabídl k odkupu Národní galerii v Praze za více než třicetinásobek pořizovací hodnoty, což vzbudilo oprávněný rozruch v řadách odborné veřejnosti, jakož i zájem některých investigativních novinářů. Na konci minulého roku se v médiích vyjádřil bývalý generální ředitel NG Jiří Fajt, že dílo bude v řádu týdnů draženo v nejmenované prestižní zahraniční aukční síni. K tomu však s největší pravděpodobností nedošlo, protože o případném úspěšném prodeji by byla zdejší masmédia nepochybně podrobně informována. Výše zmíněné ohlášení je ovšem poslední zprávou, kterou lze k dílu v tuzemských i zahraničních mediích dohledat. Naprosto nepravděpodobnou shodou okolností se jen o něco málo později objevil ve francouzském soukromém majetku další obraz přináležící k samému jádru dílenské produkce Mistra Vyšebrodského oltáře, který je sice komorních rozměrů, nicméně je výtvarně vynikající a téměř intaktně dochovaný (včetně původního architektonického pozadí, zakrytého v aktuálně známé podobě novověkým nátěrem). Jeho výjimečné kvality pak vzbudily zájem významných světových sbírek, a nakonec byl v listopadu 2019 vydražen newyorským Metropolitním museem za – v kontextu bohemikálního středověkého umění zcela excesivní – kladívkovou cenu 5 milionů eur. Zda šlo o výjimku podmíněnou profesionálním marketingem dané aukční síně (který zahrnoval i prodej nově objeveného Cenniniho obrazu o měsíc dříve, jež k aukcím dané společnosti přitáhl celosvětovou pozornost) v kombinaci se zájemcem disponujícím v podstatě neomezeným akvizičním rozpočtem, a nebo s podobnými cenami budeme muset do budoucna počítat i v případě prodejů do evropských či tuzemských státních institucí, to ukážou až další obdobné případy – na které nicméně budeme možná čekat roky či desetiletí…

Čemu se aktuálně ve své badatelské činnosti věnujete a co se ve vašem oddělení chystá do konce roku?

Spolu s řadou kolegů z Ústavu i z dalších akademických institucí se aktuálně intenzivně věnujeme studiu českého raně středověkého umění z doby zhruba zahrnující vládu rodu Přemyslovců. Naše úsilí by mělo být do několika málo let završeno publikací, představující faktograficky a metodologicky aktuální zpracování tohoto tématu, které stojí v posledních 30 letech zjednodušeně řečeno poněkud stranou zájmu hlavního proudu tuzemské uměleckohistorické medievistiky. Letošní rok, který měl být z větší části zasvěcen studijním cestám po vlastech českých a moravských, ale hlavně do blízkého i vzdálenějšího zahraničí, se nám zatím vyvíjí z tohoto hlediska poněkud neutěšeně. Uvidíme, co z plánované práce bude ještě možno provést na podzim.. Každopádně časový plán řešení grantu a předložení jeho hlavního výsledku je nyní poněkud v pohybu. Předpokládám, že podobně jsou na tom i ostatní kolegové, pracující na různých termínovaných úkolech jak v našem oddělení, tak v celém Ústavu, a ostatně to platí zřejmě dosti obecně.. Bojím se, že letošní podzim bude proto ještě hektičtější, než je běžným každoročním zvykem. Jinak doufám, že na konci léta patřičně přivítáme již vydané publikace Imago, imagines o proměnách funkcí výtvarného díla ve středověku v českých zemích a čerstvou dvouknihu Více Krásy/Skok vysoký Josefa Krásy, tedy sborník a výbor textů věnovaný památce dlouholetého vědeckého tajemníka Ústavu a evropsky významného medievisty Josefa Krásy. Do konce roku by pak měly vyjít dvě zásadní publikace – monografie věnovaná tzv. „zeleným světnicím“, tedy specificky zdobeným místnostem pozdně středověkých a raně novověkých hradů a zámků, jejichž nové interpretaci se věnuje Jan Dienstbier. A druhým dílem bude třísvazkový vědecký katalog výstavy Uprostřed koruny České, který se vůbec poprvé komplexně věnuje středověkému umění v regionu východních Čech a spolupracuje na něm Ústav spolu s Univerzitou Palackého v Olomouci a Východočeským muzeem v Hradci Králové. Na obě díla se osobně velmi těším a vřele je doporučuji bedlivé předvánoční pozornosti nejen zájemcům o umění středověku…

Jan Klípa je vědeckým tajemníkem Ústavu dějin umění Akademie  věd ČR a pověřený řízením Oddělení umění středověku. Je odborníkem na středověké umění, zabývá se románským uměním, deskovou malbou 14. a 15. století ve střední Evropě a vztahy mezi uměním a liturgií. V letech 2004–2017 pracoval jako kurátor a vědecký tajemník Národní galerie v Praze. Je hlavním řešitelem grantového projektu Obraz/y v době Přemyslovců: kontexty a formy (GAČR). Přednáší v Ústavu pro dějiny umění na Filozofické fakultě UK.

Poslední aktuality

Archiv novinek

ÚDU na Facebooku